Jak jsme koupili dům. #1

19:18 Michelle B 7 Comments

Nápad koupit si vlastní bydlení nás v hlavě lechtal už nějakou tu dobu. Jsme spolu dlouho, jsme spolu rádi, máme dva milovaný čtyřnohý caparty a navíc, máme cpát peníze někomu jako nájem, nebo ty peníze budeme každej měsíc posílat do vlastního?
Tak.
To byl první krok. 
Teď ještě určit jestli byt, nebo dům. Jsme dva, byt by nám přece bohatě stačil. Ale zase jsme si celkem zvykli na to nemít vedle sebe věčně vysávající sousedku a nad sebou věčně se hádající rodinu s dítětem, který mělo snad v prdeli turbínu a na nohách přidělaný kovadliny. A přece jenom... Máme ty psy, těm by se zahrádka tooolik líbila. Takže bylo jasno.
Dobrá, to bychom měli.
(Photo by Christopher Harris on Unsplash)
Ale kde hledat? A za kolik? A kolik jsme vlastně schopný splácet? A... No prostě najednou začalo padat víc a víc otázek. A čím víc jich bylo, tím míň jsem si byla jistá, že je to dobrej nápad. 

V tomhle nám hodně pomohla tátova finanční poradkyně. 
Teda.. když táta začal o tom, že má finanční poradkyni, málem mě trefilo. 
Jako určite to znáte - ty nekončící vtípky na klučíky z OVB, co maj "ajfoun" a "bávo" na splátky, bydlí u maminky a měli by vám radit, jak naložit s financema.
Naštěstí jsme ale narazili na neskutečně príma ženskou, díky který jsme při těch peripetiích pár peněz fakt ušetřili. (A taky paradoxně i díky našemu lajdáctví, ale o tom zas jindy). 

Sešli jsme se teda s paní M., řekli jsme jí naše představy, naspořenou částku na stavebku a začlo se počítat. “Tak, dokud nezvednou minimální procento z ceny nemovitosti, které musíte mít naspořené, dosáhnete až na ..... miliony korun.” Ty jo! Wow! Paráda! Čekali jsme o něco míň, tohle je bomba. Moje myšlenky ale paní M. hned přerušila. “Ale fakt si pospěšte, někdy ke konci roku by se to mělo zvedat.”
Jaj. 

No co, teprv začíná léto, do konce roku přece něco musíme sehnat!

A tak začal hon na dům.

Každej den jsme sjížděli nabídky realitek, nerealitek, inzeráty na facebooku, Bazoši, a na všech těch internetech. Hledali jsme jak divý. A prostě najednou se všechny ty hezký baráčky, který jsme doteď viděli, změnili v něco nepoužitelnýho. Jak nějakej syndrom vystřízlivění. 
Ono totiž je něco jinýho se kochat, a nebo fakt vybírat dům! Protože když se jen tak kocháte, všechno vypadá krásně. Všude byste se krásně zabydleli. Všude by vám bylo fajn. Všechno je to růžový a třpytivý a plný jednorožců. Ale jakmile se na to začnete dívat z pohledu, že byste do toho měli jít fakt bydlet, a mělo by to být vaše, najednou má všechno nějakou vadu.

Tenhle baráček je krásnej! Ale v celý vesnici je jedna večerka, co má otevřeno jen každej lichej den a každou sudou hodinu, a na bus se jde dvacet minut. ... Tenhle je i zevnitř zrekonstruovanej! Ale střecha se skoro rozpadá, okna jsou starý a netěsní, ve sklepě se zabydlel bezdomovec a není tu zavedená kanalizace. .... A tohle je uplná novostavba! Ale vnitřek nemá hotový zdi, ani nic, my potřebujem něco hned k nastěhování. ... A tenhle se nám taky líbil! A najednou je až nechutně, zbytečně velkej pro dva a vytopit ho by nás stálo majlant  ....A tenhle? Tenhle je vlastně celej tak nějak špatně. 
(Photo by Priscilla Du Preez on Unsplash)
A teď si prostě něco vyberte! Najednou všude vidíte ty chyby. Ty chyby, který prostě budou všude, a tak se snažíte najít něco, co těch chyb bude mít co nejmíň.
Něco, co není ůplně na samotě, ale ani někde u rušný silnice. Co se nerozpadá, co má zavedenou kanalizaci, elektřinu, normální záchod a kuchyňskou linku. Co není jen pokoj pod schodama, ale zároveň to není vila, kterou byste museli podpálit, aby v ní bylo teplo. Co má zahradu pro psy a bazén a grilovačky. Co má blízko obchod i přírodu. Co je útulný. nebo je to alespoň v takovým stavu, že si to útulný dokážete brzo udělat. Prostě něco, kde byste se cítili jako doma.

No, a po pár prohlídkách jsme našli kandidáta. 
Měl jen menší vadu.

Insolvence.

Ale to si nechám na pokračování. :) 

7 komentářů:

Každý komentář potěší, děkuju vám ♥