Žeru kamení #1 - plněná tortilla

Jak jsem nedávno psala v článku - vegan? PROČ proboha? - přehazuju se na trochu jinou stravu, a to veganskou. Nemám žádný zdravotní problém, který by mě k tomu nutil. Ale čim víc vidím videí, čim víc čtu článků, tím víc jsem si připadala jak naprostej odpad, že jsem se kdy snížila k tomu jíst zvířata. Já, velkej milovník zvířat. Nikdy mi to nebylo blbý.
Nejsem ještě zdaleka na konci, občas ulítnu. A to ne kvůli chuti, ale ze zvyku. Nedávno jsme byli na oslavě a já si prostě automaticky vzala chlebíček. S vlašákem a šunkou, samozřejmě. Než mi došlo, co to jim, už jsem ho měla v sobě.
Vyčítám si to, ale uklidňuju se tím, že se zlepšuju. Dělám pokroky a to je důležitý.

Každopádně jak je obecně známo, vegani žerou jenom trávu a kamení. A i když nepíšu žádnej takzvanej foodblog, rozhodla jsem se sem občas hodit na nějaký to kamení recept. Tak nějak pro inspiraci. :) (Když se mi to povede, samozřejmě.)

Poslední dobou jsem si zamilovala jednu věc - kukuřízek. Má to simulovat obyčejnej kuřecí řízek a já teda nevim, jak ostatním, ale když se to obalí a osmaží, mě to ten kuřecí řízek fakt připomíná.

Jenže mě v ledničce už zbyl jen jeden kousek, a z toho prostě řízek nechceš. To by sis ho ani neužil.
Zároveň jsem měla v lednici plno takovejch těch zbytků, co se tam každou chvíli nastřádaj.
Volba teda padla na tortilly.

A jak tohle "kamení" uvařit?
Prvně jsem si nakrájela kukuřízek na kostičky. Okořenila dle chuťových buněk - já přidala trochu soli, pepře a vyválela to v koření přímo na tortilly. A protože se mi v lednici válel i zbytek chilli tofu, udělala jsem s nim přesně to samý. Pak to obojí kydla na rozpálenou pánev s kapkou oleje a šmrdlala tam s tím tak cca 10 minut, prostě dokud to nebylo dostatečně "mrtvý".
Na řadu přišel dresing.
Jelikož mě moje "tchýně" naučila dávat do tortill wasabi dresing, kterej se skládal z wasabi pasty a majolky, udělala jsem ho uplně stejně, jen tu majolku jsem přidala rostlinnou.

A co teď?

Nahřeješ si tortillu, napatláš jí wasabi dresingem, nahážeš tam zeleninu, co najdeš v ledničce (u mě to byl mix salátů, trošku mrkve a mix sterilovaný kukuřice, hrášku a papriky - která se ale asi styděla se fotit), a na to prcneš zabitej kukuřízek s tofu.
Nakonec to nemotorně zamotáš, půlka ti z toho vypadne, zkusíš to tam nasoukat zpátky a pak sežereš čtyři naráz. :)

Upozorňuju, že tohle kamení je žrádlo jak nikdy. :))

Jak jsme koupili dům. #2 - Insolvence

Že jsme se rozhodli koupit dům jste se mohli dočíst v minulym článku. - http://bemichelles.blogspot.com/2018/01/jak-jsme-koupili-dum-1.html

Že to nebylo uplně jednoduchý se dozvíte ve všech dalších článcích.

A v tomhle?
V tomhle se dozvíte, jak jsme si to málem rozmysleli.
Minulý článek jsem končila takovým cizím slovíčkem. Teda... Alespoň pro mě bylo cizí. Ono je totiž důležitý, že nás v těch školách učí logaritmy a oxymoróny a počítat příklady bez čísel. ALE! Jak si vypočítat daně, jak si zažádat o hypotéku, nebo třeba co to je podělaná insolvence - to už tak důležitý neni. Zřejmě.

Takže, co je to insolvence? I když to tak zní, tak to není ani sprostý slovo, ani žádný zaklínadlo.
Mohla bych vám sem nakopírovat celou tu definici z Googlu, která je určitě velmi moudrá, ale mě toho třeba moc neřekla.
A tak mě nenapadlo nic jinýho, než zavolat tý naší poradkyni, aniž bych se nejdřív zamyslela nad tím, jestli teď nebudu za blbce, že neznám tak důležitou věc.

Hned jsem na ní vyhrkla, že jsme si teda už jeden baráček vyhlídli, ale že je u toho napsaný prodej v insolvenčním řízení, a co to jako znamená, a jestli má cenu ten baráček vůbec vidět, natož ho kupovat, a co nám jeho koupí může hrozit.

Paní J. mi všechno polopatě vysvětlila, (díkybohu jak pro debílky).
Takže s insolvencí se to teda má tak:
Člověk si naseká dluhy. Většinou se pak ty dluhy snaží splatit tím, že si na ně vezme půjčku. A co většinou přijde pak? Správně, další dluhy. Ztrácí nad svýma dluhama kontrolu, nedokáže je splácet, a nebo taky jednoduše nechce. Taková situace má různý řešení a jedním z nich je osobní bankrot (oddlužení).
To byl "náš" případ. Majitel domu na sebe vyhlásil osobní bankrot. Takový člověk pak nemusí splatit celou dlužnou částku. Ale aby mohl splatit alespoň část svých dluhů, jeho majetek se dostane do insolvenčního řízení a nabídne se k prodeji.
Majetek se pak prodává lehce pod cenou, ale protože všechno má svý mínusy, tak i tohle si žádá menší oběť. Prodej v insolvenci je totiž běh na delší trať, než běžná koupě nemovitosti. A kromě toho, že to časově trvý dýl, je s tím taky větší papírování a občas jsou problémy s majiteli nemovitosti, jelikož jsou vlastně nucený prodat svojí střechu nad hlavou a kolikrát se s nima fakt těžko spolupracuje. Dost často se taky stává, že se z nemovitosti prostě nehnou. A i když už je třeba nemovitost oficiálně vaše, nemůžete je jen tak vyhodit na ulici. A zase se to táhne.

(https://www.pexels.com/photo/u-s-dollar-bills-pin-down-on-the-ground-164474/)

Další den jsme teda volali makléřce, že máme o dům zájem, a že bysme chtěli uskutečnit prohlídku. Paní se na chvíli odmlčela a pak řekla, že to bude muset domluvit s majiteli, ale že prohlídka určitě bude.

O pár dní později stále nic. Žádný hovor, žádná sms, žádný email. Prostě nic.
Tak zvedám telefon zase já a volám makléřce. Z její strany se ozývalo takový to zdlouhavý "Nooooo,..." a "hmmmmm" a já už byla smířená s tím, že barák nebude. Začalo se totiž dít přesně to, o čem mluvila paní J.
Majitelka domu schválně nebrala telefon, a když ho zvedla, nedokázala říct přesný datum a čas, kdy by svolila k prohlídce domu.

Naštěstí v insolvenčnim řízení hraje roli ještě jedna větší postavička a tou je insolvenční správce, který za dlužníky operuje. Podepisuje za ně smlouvy, jedná s realitkou a s kupujícími a má v pravomoci i to, vyřadit dlužníky z insolvence, pokud nebudou spolupracovat. A tím jim zatnout tipec a vlastně jim znemožnit, aby se z těch dluhů nějak snadnějc vyhrabali.
Díky bohu si na ně správce dupnul a během pár dní jsme se na dům jeli podívat.

Na prohlídku jsme samozřejmě nejeli sami, protože stavbám prd rozumíme. Je dobrý si taky připravit spoustu otázek a snažit se na ně získat odpovědi, ideálně se o nich přesvědčit na vlastní oči. Majitelé toho totiž sami od sebe moc nenamluví, když jim najednou v baráku šmejdí cizí lidi, co je "chtějí vystrnadit z baráku."

Když jsme dorazili na místo, makléřka na nás už čekala před domem. Pár prohlídek jsme už předtím absolvovali, takže jsme věděli, jak taková prohlídka vypadá. Jenže nic z toho nebyly domy v insolvenci, takže tahle samozřejmě vypadala uplně jinak.. (Jak jsem řekla, majitelka domu toho zrovna sama od sebe moc nenamluvila, ale odpovědi na naše otázky jsme naštěstí dostali.)
Po prohlídce domu jsme se vydali na zahradu. Ta byla krásná, udržovaná, s gařáží, krásnou pergolou, krbem a udírnou. Všude byly stromky, keře, kytky a klid. Nádhera.

Byl červenec 2017, my zavolali makléřce, že to berem. Během pár dnů jsme podepsali rezervační smlouvu, složili rezervační poplatek a teď se to mohlo rozjet.

(Photo by rawpixel.com from Pexels)

No, ale ono se to začlo spíš loudat.. 
V dalším článku shrnu všechny ty schůzky a papírování, co jsme museli oběhat. Všechny ty nervy, který jsme ztratili. Všechny ty kapky potu, co z nás tekly. A všechny ty nadávky, co nám běžely hlavou..

Protože vědět tohle dopředu, asi bych se na to z vysoka vyprdla.

J A R O

Jde totiž o to, že maličkej zvládá chůzi bez vodítka a přivolání skvěle, ale ten velkej prostě občas venku vypne mozek a pokud pro něj nevymyslim zábavu, a nechám ho jen tak se venčit, přestane mě vnímat.
Hafan byl už asi 100 metrů ode mě, když mi cvaklo. Když se rozběhnu za ním, bude ještě víc utíkat a myslet si, že si hrajeme. A tak jsem začala utíkat na druhou stranu. Voilá, léčka zabrala. Mikko se asi zděsil, že mu uteču i s hračkou, nechal ptáka ptákem a přiběhl ke mě. Připla jsem mu vodítko a nastal další problém. "Doprčic, kde je zas ten malej?" Volám na něj. Nic. Rozhlížim se. Nic. Volám znova. A najednou se z tý vysoký trávy na louce vynořila malá, černá, chlupatá koule. Holt mám fakt malýho psa, že se mi ztratil i v trávě. :D Nakonec z tý trávy teda doskákal k nám a šli jsme dál. Příběh končí happyendem. A já mám teď na chvíli od výletů do přírody radši pauzičku.

vegan? PROČ proboha?

Tak tohle je asi ta nejčastější otázka, kterou teď slyším z každý strany.

A proč?

Rozhodla jsem se totiž malými krůčky posunout svůj život trochu dál. Abych v něm viděla větší smysl, měla z něj větší radost, a byla na sebe zas o něco pyšnější. Vždycky jsem totiž byla vášnivej masožrout a mlíkožrout. Propečenej steak s hranolkama, kuře s křupavou kůrčičkou, grilovanej hermelín... To bylo moje.
Ale tak nějak mi došlo, že není jídlo jako jídlo...


CHCI.

Víte co. Já byla odmalička vychovávaná s láskou ke zvířatům. Ale to asi každej z nás. Na zvířátka jsme už jako malý caparti museli bejt "nyny" a "nebacat". Spousta z nás doma i nějaký to zvířátko měla, ze srdce jsme ho milovali a nikdy bysme mu neublížili. Nedejbože ho třeba snědli, že jo. Pamatuju si taky, že mě naši přesvědčovali, ať tomu králíčkovi nedávám jméno, protože pak mi bude líto ho sníst. A taky že jo, tenkrát jsem Káju fakt nesnědla.
Ale.. zároveň jsme (dovolim si říct) většina byla vychovaná stylem, že maso je dobrý a jsme po něm silný, že mlíko dává kravička, co se pase na louce, slepička ze sebe ty vajíčka vyprdne taky jen tak pro radost, a že Pribiňáček je povinná svačinka každý den. Šlo to k nám ze všech stran. Od rodičů, od učitelů a dokonce i v těch dětských knížkách se na nás to prasátko usmívalo, jakoby vlastně bylo vděčný za to, že nám pak může naplnit žaludky.
Už jako dětem nám prostě přišlo normální jíst zvířata.

Dokonce i teď, když jsem dospělá, jsem prostě jen tak bloumala obchodem a maso brala jen jako "věc" v regálu.
Věc zabalená v plastu, ze který uvařim dobrý jídlo.
Věc, která když se zkazí, tak jí prostě vyhodím do koše. Stejně jako blbej rohlík nebo banán. Prostě si to koupim a sním.
Ízy pízy, ne?

No jo, jenže ono to tak "ízy" vlastně vůbec neni...

(Zdroj: http://subvencije.rs/vesti/spisak-klanica-koje-otkupljuju-tovljenike-za-robne-rezerve-i-procedura/)

První zlom u mě nastal ve chvíli, kdy jsem dost často chodila kolem psího útulku. Sama doma dva hafany mám a bylo mi každýho jednoho psa v tom útulku tolik líto. Když spustili ten svůj smutnej štěkot, bylo mi kolikrát fakt do pláče. Takovýho neštěstí na jednom místě.
Ale víte co?
Pak mi došlo, že ty psi sice žijou nějakou chvíli v kotci, ale při troše štěstí se pak dostanou do milující rodinky, kde stráví zbytek života. A pokud ne, stejně mají jedno takový malý štěstí.
Žijou.
Víte, kolik zvířat takový štěstí nemá?
Já vám to povim. No... Vlastně nepovim. Já vám to ukážu. Nebo spíš vy si to ukažte sami.
Schválně.

Jděte se teď projít do obchodu.
Vidite tu uličku plnou masa? Všechny ty zvířata zabalený v plastovym obalu? Když se na to tak člověk zadívá, vidí tak 200 kuřecích křidýlek a stehýnek. Vzhledem k tomu, že všichni víme, kolik stehýnek má kuře, dokážem si spočítat, kolik je tohle mrtvejch kuřat.
Ulička masa ale neni všechno.
Teď běžte do uličky s mléčnejma produktama. Větší obchody těch uliček mají dokonce několik, protože se jim ty kvanta mléčnejch produktů do jedný prostě nevejdou.
Všechny ty sýry, jogurty, smetany, kefíry, vajíčka, pomázanky a lučiny - všechno to v sobě más kus mrtvýho zvířete. To zvíře neni samozřejmě mrtvý, když dává mlíko. Jen se k tomu pomalu blíží.
Ale to pořád není všechno. Teď zahněte do uličky se sladkostma. (Skoro) všechny ty čokoládový a máslový sušenky, oplatky, čokolády, perníky a bonbony. A ano, i ve slanejch dobrotách se toho najde dost. Teď si ještě odskočte k pečivu a mrkněte na složení svých oblíbených koblih a muffinů.
A pak zamiřte do oddělení drogerie. Možná vám to nepřijde, ale tohle je další ulička hrůzy. Spoustu všech těch mýdel, šamponů, krémů a barev na vlasy bylo testovaných na zvířatech. Víte jak to vypadá? Asi takhle. Zkuste si na tohle třeba vzpomenout, až si příště půjdete koupit tu Niveu v akci.

(Zdroj:http://slideplayer.cz/slide/3214805/)

Dokonce i v mraženým jídle najdeme spoustu zvířat.
I v produktech, kde byste živočišnou látku nečekali, se naprosto zbytečně najde bílek, mlíko, nebo třeba éčka živočišnýho původu. Proč? Sakra proč? 

A teď si dejte chviličku. Zkuste si uvědomit, že ted stojíte jen v jednom jediným obchodě ve vašem městě.
Kolik takových obchodů vaše město má? Kolik má vaše město fastfoodů, kaváren, řeznictví, drogerií a vietnamských krámků?
Navíc přichází léto a všude se teď vyrojí zmrzlinový stánky...

Nepřijde vám to trochu přehnaný? Zbytečný? Jak moc jsme vlastně závislý na pojídání zvířat. Přitom.. Kolik z nás při pohledu na živý zvíře říká, že by mu nedokázalo ublížit? Tak jaktože, když nám to někdo naservíruje až pod nos, nemáme s tím jediný problém?

(A kde teda v krámě koupíme něco, co nijak nezapříčinilo utrpení zvířete? Schválně, zkuste to příště v obchodě omrknout. :))

Začala jsem teda ze svýho jídelníčku pomalu vyřazovat všechno, čím bych měla na svědomí tuhle hrůzu. A čim víc si teď do práce nosim trochu "jiný" jídla (který ale vlastně nejsou skoro vůbec jiný), tím víc slyším argumentů od všech okolo. Přijde mi směšný, že jakmile se člověk začne snažit nedívat se jen na sebe, najednou je pro ostatní ten divnej. Nesu si k obědu smaženej kukuřízek místo klasickýho řízku a hned se na mě sesypou, že co to zas je, a proč teď jim tak zdravě. (Přitom je ten kukuřízek smaženej a mám k němu hranolky. Aha...)

A jaký jsou ty nejčastější argumenty, proč ty zvířata vlastně nemám přestat jíst?

1, Ale ty zvířata jsou na to zvyklý./Ale ty zvířata nic jinýho nepoznali, tak jim to nevadí.
Víte co, vy si taky zvyknete jíst svoje vlastní výkaly, když vám nic jinýho nezbyde. Ale dobrovolně byste se do toho prostě nepustili.
Stejně tak to prase. Kdyby si mohlo vybrat, rochnilo by se někde v bahně, pak by si šlo vyhrabat v hlíně sváču, pak by se vyvalilo na sluníčko a takhle celej den pořád dokola. Ne?

(Zdroj: https://michiko280.wordpress.com/2008/06/07/a-moment-for-the-pigs/)

2, Prosimtě, a jak může krávě ubližovat, že jí bereš mlíko? 

(Zdroj:http://bileminus.cz/pribehy-inspirace/tiskova-zprava-kampan-bile-minus-informuje-o-stinne-strance-mlecneho-prumyslu)

Tak s tímle se setkávám furt. Pořád mi někdo hučí do hlavy, že teda ať přestanu jíst maso, ale proč stop mléčným produktům? Jak tohle jako může tý krávě vadit?
Upřímně, ženský, jak by se vám líbilo, kdyby vás na celej život zavřeli do nějaký smradlavý haly bez trávy a bez sluníčka? Jedli byste z koryta a šlapali ve svých vlastních výkalech. Celej život by vás někdo oplodňoval, aniž byste to chtěli. Pak byste nosily svoje mimčo v břiše. Pak ho porodily, ale hned by vám ho odebrali. Jako matka byste si tohle pěkně protrpěla. Vysávali by z vás to mlíko, který bylo určený pro vaše mimčo, ale místo toho teď poputuje do všelijakejch nádrží a nakonec do tetrapaku, aby z něj lidská mamina mohla udělat kakao svýmu dítěti, nebo si ho nalila do kafe.
No a pak znova. A znova. A znova. Dokud by vám stačily síly. A pak, když už byste byla celá vyždímaná, za sebou měla bambiliardu dětí, který byste vůbec neviděla, by vás pověsili hlavou dolů a rozemleli do hambáče.
A život těch vašich dětí? Kráva - na mlíko a pak na jatka, bejček - výkrm a na jatka. Nemluvě o převozech. Viděli jste Zelenou míli? Ta ulička smrti ke křeslu... Tak podobně jdou ta zvířata do vozu, kde se mačkaj, nalepený jedno na druhý, jsou vyděšený a mají strach. Když dorazí na místo, zas ulička smrti, která už ale fakt tou smrtí končí. Ale to jsme odbočili.

(Zdroj: https://www.denik.cz/ze_sveta/transport_dobytek_jatka20080212.html)

(A malý info pro ty, co si třeba doteď myslí, že mlíko dává kráva jen z toho, že se pase (ano, i tací se najdou), tak fakt neee. Kráva má mlíko stejně jako každá ženská. Jen s mimčem!) :))

Takže ano, chci přestat s mléčnejma produktama. A to proto, že ten průmysl je snad daleko větší horor, než průmysl masnej.

3, Vždyť by ty zvířata pak byly přemnožený, kdybysme je nejedli.
Ale no tak... Ta zvířata se tak vehementně nemnoží sama přece. To my je produkujem a množíme. Pro svojí vlastní potřebu. Protože máme hlad a chuť.
Takže, jakže? Kdybysme je přestali uměle množit, byli by přemnožený? Fakt?

(Zdroj: https://imgur.com/r/besteurope/Fwu9M)

4, Maso člověk potřebuje
Tohle je bod, u kterýho by se daleko zaseknout a hodiny se o něm hádat. Ano, maso obsahuje pro nás důležitý látky.
ALE, člověk už je dokáže nahradit a získat z jiných zdrojů. Víte, že spousta vrcholových sportovců jsou vegani? :)

5, Když mě to chutná
A to je problém. Jsme prostě líný. Líný něco změnit. Zvykli jsme si na něco a nechceme o to přijít.
Ale vo co, že kdybyste od mala pili mandlový, nebo kokosový mlíko (který je mimochodem tisíckrát lepší a uděláte si ho i doma), po tom kravskym byste ani nečmuchli! :)

(Zdroj: https://i.pinimg.com/originals/22/32/64/223264842b7c62c22eaa6f4cd59e1939.jpg)

Zatím jsem ve fázi, kdy maso sním jednou za dva týdny. Kravský mlíko jsem neměla asi dva měsíce. Mléčnej jogurt jsem neviděla asi tři měsíce. Vajíčko naposledy na štedrý den.
Cítím se fajn, nic mi nechybí. :)
Držte mi palce, prosím, ať tuhle svojí cestu dotáhnu do konce.

(Photo by Leah Kelley from Pexels)

Pokud jste dočetli až sem, DĚKUJU! Děkuju, že posloucháte, a že nezavíráte oči. ♥
Tímhle článkem rozhodně nechci nikoho nutit, nebo přesvědčit, aby změnil stravu. Každopádně pokud vás tenhle článek třeba trochu nahlodal k tomu, zamyslet se nad svojí stravou, a třeba se vydat podobnou cestou, určitě do toho nemusíte skočit po hlavě. :)
Zkuste třeba nejdřív přestat podporovat všechny ty jatky, mlíčný farmy a podobně. Vajíčka berte domácí, maso od farmářů. I tahle změna je krok dopředu. :) No, a když pak párkrát vyměníte řízek za kukuřízek, míchaný vajíčka za míchaný "tofujíčka" a do kafe si nalijete mandlový mlíko, budete se po jídle cítit daleko líp. :)
A kdo by se bál, že přijde o všechny ty dobroty, co doteď jedl, tak se bát nemusí. Vegani už povýšili na jinej level, než kdysi. I vegan si teď může dát grilovanej "hermelín", nebo svíčkovou se šesti! :))

Kdyby se ke mě chtěl někdo přidat, vítám ho s otevřenou náručí. Protože ve dvou se to lépe táhne! :)

A zároveň bych vás chtěla pozvat k sobě na Facebook, kam kromě mnou vyfocených fotek sdílím i různá videa - od roztomilých domácích mazlíčků, po to, jak nechutně se se zvířatama jedná - to abych se ještě víc utvrdila v tom, proč tohle všechno dělám.

Co s (ne)šikovnýma rukama? #2

Jsme sice v procesu stěhování, teda teď už spíš všelijakýho předělávání, rekonstruování, a čančání, ale já si stejně neodpustím najít si tu chvíli zase vyzkoušet něco novýho a u něčeho novýho se poranit.

A co to bylo tentokrát?

To jsem si takhle jednou kráčela po Lidlu - jakože po Lidlu já kráčim ráda, je to tam supr - no, a jak tak čučim, najednou mě praštilo do očí jakýsi "udělátko" na vypalování do dřeva. Jen za dvě stovky.
No. Tak jsem ho vzala.

Doma rozbalím krabičku. Vypadne na mě pytlíček s asi milionem nástavců.
"Radši si pilně přečtu návod - jinak zas něco udělám blbě. Ježiši to je dlouhý, zkusim youtube. Ježiši, to je taky dlouhý... prdim, prostě tam dám nástavec a dám to do zásuvky."

Tak jo, nástavec nasazen, strčim to do zásuvky. Jenže pak si moje bystrý oko všimlo, že se ten nástavec trošku kinklá. Takhle to asi bejt nemá - tak to utáhnu. "Jauvajs, doprdele!" Jo, koho by napadlo, že když už je to v tý zásuvce, že to bude horký..

Ale tolik k mýmu velmi příjemnýmu seznámení s vypalovačkou, ze kterýho mi zbyla příjemná vzpomínka na můj pálící se prst. Nakonec jsem se dobabrala až na samotný konec a tady teda malá ukázka toho, co se mi s vypalovačkou povedlo stvořit. :)

Z I M A

Zima u nás byla ve znamení balení, uklízení, stěhování, uklízení, vybalování a zase uklízení.
Ještě zdaleka nemáme vyhráno, musíme toho ještě spoustu pořídit, vybavit, vymalovat, uklidit, postavit. Ale prostě jsme v našem.
Ten dům nám říká pane.

Necpeme nikomu nic do kapsy, ale ty peníze posíláme do svýho. Super pocit! Mám radost, že všechno to lítání po úřadech, vyřizování, podepisování, placení, stálo za to!
Prozatím.
Nevíme, co si na nás ještě osud přichystá. :)

(Kdo by nevěděl, o čem tu melu, stačí kliknout sem :)  - Jak jsme koupili dům.

Jak jsme koupili dům. #1

Nápad koupit si vlastní bydlení nás v hlavě lechtal už nějakou tu dobu. Jsme spolu dlouho, jsme spolu rádi, máme dva milovaný čtyřnohý caparty a navíc, máme cpát peníze někomu jako nájem, nebo ty peníze budeme každej měsíc posílat do vlastního?