Jsme sice v procesu stěhování, teda teď už spíš všelijakýho předělávání, rekonstruování, a čančání, ale já si stejně neodpustím najít si tu chvíli zase vyzkoušet něco novýho a u něčeho novýho se poranit.

A co to bylo tentokrát?

To jsem si takhle jednou kráčela po Lidlu - jakože po Lidlu já kráčim ráda, je to tam supr - no, a jak tak čučim, najednou mě praštilo do očí jakýsi "udělátko" na vypalování do dřeva. Jen za dvě stovky.
No. Tak jsem ho vzala.

Doma rozbalím krabičku. Vypadne na mě pytlíček s asi milionem nástavců.
"Radši si pilně přečtu návod - jinak zas něco udělám blbě. Ježiši to je dlouhý, zkusim youtube. Ježiši, to je taky dlouhý... prdim, prostě tam dám nástavec a dám to do zásuvky."

Tak jo, nástavec nasazen, strčim to do zásuvky. Jenže pak si moje bystrý oko všimlo, že se ten nástavec trošku kinklá. Takhle to asi bejt nemá - tak to utáhnu. "Jauvajs, doprdele!" Jo, koho by napadlo, že když už je to v tý zásuvce, že to bude horký..

Ale tolik k mýmu velmi příjemnýmu seznámení s vypalovačkou, ze kterýho mi zbyla příjemná vzpomínka na můj pálící se prst. Nakonec jsem se dobabrala až na samotný konec a tady teda malá ukázka toho, co se mi s vypalovačkou povedlo stvořit. :)

Celkem se to v mém okolí chytlo, tak pak přišla prkýnka i na přání. :))





Zima u nás byla ve znamení balení, uklízení, stěhování, uklízení, vybalování a zase uklízení.
Ještě zdaleka nemáme vyhráno, musíme toho ještě spoustu pořídit, vybavit, vymalovat, uklidit, postavit. Ale prostě jsme v našem.
Ten dům nám říká pane.

Necpeme nikomu nic do kapsy, ale ty peníze posíláme do svýho. Super pocit! Mám radost, že všechno to lítání po úřadech, vyřizování, podepisování, placení, stálo za to!
Prozatím.
Nevíme, co si na nás ještě osud přichystá. :)

(Kdo by nevěděl, o čem tu melu, stačí kliknout sem :)  - Jak jsme koupili dům.

Každopádně i mezi tím vším lítáním jsem si našla chviličku na to se odregovat. A i když moje odreagování poslední dobou vypadá tak, že něco vytvářím, tentokrát jsem si zas vzala do ruky foťák.
A protože za poslední dva měsíce se točím jen okolo psů, baráku, zahrady a zase psů, tak o tom ty fotky taky dost vypovídají.

Nápad koupit si vlastní bydlení nás v hlavě lechtal už nějakou tu dobu. Jsme spolu dlouho, jsme spolu rádi, máme dva milovaný čtyřnohý caparty a navíc, máme cpát peníze někomu jako nájem, nebo ty peníze budeme každej měsíc posílat do vlastního?
Tak.
To byl první krok. 
Teď ještě určit jestli byt, nebo dům. Jsme dva, byt by nám přece bohatě stačil. Ale zase jsme si celkem zvykli na to nemít vedle sebe věčně vysávající sousedku a nad sebou věčně se hádající rodinu s dítětem, který mělo snad v prdeli turbínu a na nohách přidělaný kovadliny. A přece jenom... Máme ty psy, těm by se zahrádka tooolik líbila. Takže bylo jasno.
Dobrá, to bychom měli.
(Photo by Christopher Harris on Unsplash)
Ale kde hledat? A za kolik? A kolik jsme vlastně schopný splácet? A... No prostě najednou začalo padat víc a víc otázek. A čím víc jich bylo, tím míň jsem si byla jistá, že je to dobrej nápad. 

V tomhle nám hodně pomohla tátova finanční poradkyně. 
Teda.. když táta začal o tom, že má finanční poradkyni, málem mě trefilo. 
Jako určite to znáte - ty nekončící vtípky na klučíky z OVB, co maj "ajfoun" a "bávo" na splátky, bydlí u maminky a měli by vám radit, jak naložit s financema.
Naštěstí jsme ale narazili na neskutečně príma ženskou, díky který jsme při těch peripetiích pár peněz fakt ušetřili. (A taky paradoxně i díky našemu lajdáctví, ale o tom zas jindy). 

Sešli jsme se teda s paní M., řekli jsme jí naše představy, naspořenou částku na stavebku a začlo se počítat. “Tak, dokud nezvednou minimální procento z ceny nemovitosti, které musíte mít naspořené, dosáhnete až na ..... miliony korun.” Ty jo! Wow! Paráda! Čekali jsme o něco míň, tohle je bomba. Moje myšlenky ale paní M. hned přerušila. “Ale fakt si pospěšte, někdy ke konci roku by se to mělo zvedat.”
Jaj. 

No co, teprv začíná léto, do konce roku přece něco musíme sehnat!

A tak začal hon na dům.

Každej den jsme sjížděli nabídky realitek, nerealitek, inzeráty na facebooku, Bazoši, a na všech těch internetech. Hledali jsme jak divý. A prostě najednou se všechny ty hezký baráčky, který jsme doteď viděli, změnili v něco nepoužitelnýho. Jak nějakej syndrom vystřízlivění. 
Ono totiž je něco jinýho se kochat, a nebo fakt vybírat dům! Protože když se jen tak kocháte, všechno vypadá krásně. Všude byste se krásně zabydleli. Všude by vám bylo fajn. Všechno je to růžový a třpytivý a plný jednorožců. Ale jakmile se na to začnete dívat z pohledu, že byste do toho měli jít fakt bydlet, a mělo by to být vaše, najednou má všechno nějakou vadu.

Tenhle baráček je krásnej! Ale v celý vesnici je jedna večerka, co má otevřeno jen každej lichej den a každou sudou hodinu, a na bus se jde dvacet minut. ... Tenhle je i zevnitř zrekonstruovanej! Ale střecha se skoro rozpadá, okna jsou starý a netěsní, ve sklepě se zabydlel bezdomovec a není tu zavedená kanalizace. .... A tohle je uplná novostavba! Ale vnitřek nemá hotový zdi, ani nic, my potřebujem něco hned k nastěhování. ... A tenhle se nám taky líbil! A najednou je až nechutně, zbytečně velkej pro dva a vytopit ho by nás stálo majlant  ....A tenhle? Tenhle je vlastně celej tak nějak špatně. 
(Photo by Priscilla Du Preez on Unsplash)
A teď si prostě něco vyberte! Najednou všude vidíte ty chyby. Ty chyby, který prostě budou všude, a tak se snažíte najít něco, co těch chyb bude mít co nejmíň.
Něco, co není ůplně na samotě, ale ani někde u rušný silnice. Co se nerozpadá, co má zavedenou kanalizaci, elektřinu, normální záchod a kuchyňskou linku. Co není jen pokoj pod schodama, ale zároveň to není vila, kterou byste museli podpálit, aby v ní bylo teplo. Co má zahradu pro psy a bazén a grilovačky. Co má blízko obchod i přírodu. Co je útulný. nebo je to alespoň v takovým stavu, že si to útulný dokážete brzo udělat. Prostě něco, kde byste se cítili jako doma.

No, a po pár prohlídkách jsme našli kandidáta. 
Měl jen menší vadu.

Insolvence.

Ale to si nechám na pokračování. :) 

Ahoj!
Asi po sto letech, znova.

Tak nějak mi tohle už delší dobu chybělo. Tohle prázdný okno, který můžu celý popsat. Ten prostor, kam můžu házet všechny ty svý debilní nápady, myšlenkový pochody, všelijaký výtvory a hlavně ty fotky.

Určitě to znáte, takovej ten shon, do kterýho se občas člověk dostane, a najednou nějak nejde se z něj dostat. Tak přesně to teď postihlo mě.
Hypotéka, běhání po papírech, povýšení v práci, doma to taky nebylo zrovna růžový, nová pozice, samej stres.
Na nějakou dobu jsem se tim nechala tak pohltit. Nevěděla jsem, jak z toho ven, a ani jsem nehledala žádný řešení. Prostě jsem se sebou nechala takhle "vláčet", že jsem úplně zapomněla dělat to, co mě baví. Za celý léto jsem nafotila jeden fesťák a psy na zahradě - a tím to končí.

Co mě ale dokázalo aspoň trochu udržet v klidu, bylo jakýkoliv tvoření. Ty svoje špatný nálady jsem se snažila ventilovat tím, že jsem zaměstnávala hlavu a hlavně ruce.
Přes to léto jsem zjistila, že ty moje ruce asi nebudou tak nešikovný. Pustila jsem se do věcí, který jsem měla už dlouho v hlavě, a ne a ne je zrealizovat.. Nikdy jsem si doma moc nekreslila, nikdy jsem nic extra netvořila. Proto mě celkem překvapilo, že to, co mi vznikalo pod rukama, bylo lepší, než jsem si představovala.



S T R I N G   A R T
Jako první jsem se pustila do techniky zvaný string art. Přítel miluje vlky, slavili jsme výročí a jeho svátek a už jsme měli jasno, že si budeme brát hypotéku na baráček. A tak jsem se rozhodla vytvořit něco, co ho potěší, a co bude zároveň už připravený jako dekorace do novýho.

Byla to pěkná pakárna, co vám budu povídat. Prkýnka jsem si nejdřív musela nechat nařezat, pak je natřít a spojit je v celek. Pár sprostých slov padlo. Jenže pak přišly na řadu hřebíčky. No a to byl konec.
Nadávala jsem na sebe, jak můžu mít tak pitomý nápady. Na psy, že mi neustále překáží. Znova na sebe, že se tim kladívkem prostě dokonale trefim do prstů, zatimco hřebík si poklidně odpočívá, a myslim si, že umět mluvit, tak se mi dokonale vysměje.
No, když jsem skončila svůj boj s kladivem a hřebíkama, myslela jsem, že mám vyhráno. Haha. Ani zdaleka ne. Na řadu přišel provázek, a tim jsem na nějakou chvíli byla plně rozhodnutá, že už se nikdy do ničeho nepustim!
Provázek jsem se snažila obmotávat kolem hřebíčků. Jenže to prostě asi nebyly zrovna kámoši. Provázek furt slejzal, utíkal, a ať jsem se ho snažila jakkoliv držet naplej, stejně mě vždycky převezl.
Ale co, můžu se poplácat po rameni. Dílo bylo dokonáno. Vyhrála jsem!
(Ale ne na dlouho - Asi za 14 dní jsem v tomhle stylu dělala i svatební dar. Kterej byl asi dvakrát větší a 328x horší.)


L A P A Č?
Jenže pak na mě přišla kamarádka, že prej když mi tak jde motání, jestli ji ze zbytku nějakých stužek a peříček neudělám ozdobu, něco jako lapač. Oukeeej, to bude určitě jednodušší a bude to hned hotový.
No, ani kulový. Výplet toho kruhu mi trval tak dvě hodiny, než jsem sakra přišla na to, jak to udělat. Opět mi provázek všude utíkal, nedržel napnutej. No prostě já a provázek asi nikdy bff nebudeme.
Následný namotání stužek už bylo menší zlo. Přilepení peříček zas větší, protože s lepidlem se taky nekamarádim, takže peříčka držely spíš na mě, než na lapači.
Každopádně nějak to dopadlo a s výsledkem byla dotyčná spokojená.



J Á   N E Z A V A Ř U J U
Máte doma spoustu prázdných zavařovaček, nebo jakejchkoliv jinejch skleněnejch nádob? Jo, já taky. A abych jich náhodou neměla málo, mamka mi jich ještě pár přivezla. :))
Každopádně to množství už mě v kuchyni dost deptalo, všude to překáželo. Tak jsem se jedno nudný odpoledne rozhodla, že je nějak zužitkuju. Aha, ale co s nima. V pokoji na mě nečekal nikdo jiný, než provázek. :)) Tak jsem prostě začala motat. A čmárat.
Pár takhle nazdobených sklenic jsem rozdala, pár si jich nechala a v novém pro ně musim najít vhodný místo.

Č I S T E J   P A P Í R
Jelikož teď bydlíme v mini baráčku s obr zahradou, trávila jsem veškerý možný čas se psama venku. Rozbalila jsem deku a většinou jen házela míček, prala se o klacek, cvičila a snažila se o jógu. Jednou jsem si ale vzala papír a tužku a začala čmárat. A popravdě, myslela jsem, že ty moje ruce jsou obě levý. Ale ona bude možná levá jen jedna, protože ty věci na papíře byly docela pravidelný a dalo se i k mýmu překvapení poznat, co to je. :D

N Á R A M K Y
Kdo je tak nějak mýho věku, určitě si pamatuje ty tisíckrát propíchaný kalhoty spínacím špendlíkem. Tyhle náramky byly totiž velkej hit. A kdo je nepletl, jakoby nežil. Tyhle náramky a bužírky. Jo, to byly časy. :D
A jelikož jsem v těch svých náladách našla spoustu bavlnek, zkusila jsem zas něco umotat.
No a na konec kdo jiný, než můj oblíbený provázek. ;D  ... Moc nemusim všechny ty blýskavý věci, a tak jsem si chtěla vytvořit náramek. Něco jinýho. Něco jednoduchýho. Něco přírodního.
No. a to je výsledek. :)


Co vy a váš tvořící duch?



Bože, tolikrát už jsem tu psala, jak moc fesťáky miluju. A počítám, že to ještě tolikrát napíšu. A počítám, že vám to lezlo/leze/bude lézt pěkně krkem.
Takže - Já ty fesťáky tak miluju!!

Živá hudba, spousta fajn lidí (ok, až na pár výjimek), spousta fajn aktivit a ještě větší spousta nejvíc dobrýho jídla! No to prostě nejde nemít rád.
Ale kvůli letošnímu nabitýmu létu plnýmu starostí jsem neměla vůbec čas, a tak jsem letos zatím navštívila jen Mighty Sounds v Táboře. (DÍKY, MonsterMusic!) 

Jako nevim, podle mě tenhle fesťák celkem přitvrzuje, alespoň co se hudby týče, a nemít vstup zadarmo, tak tam asi ani nejdu. I když mám ráda spoustu hudebních žánrů, hardcore k nim zrovna nepatří. Přesto jsem ale byla nesmírně šťastná za tu trochu punkrocku a skáčka. :))

Tady je něco málo z toho, co jsme já a můj foťák společně vykouzlili. 
Tohle byl fakt hroznej mazec na to, kolik tomu strejdovi mohlo bejt.. :D 

Pio Squad - kdo na nich nevyrůstal?


Naprosto úžasná byla letošní novinka - akustická stage. Stage, kde akusticky vystupovali menší i větší, domácí i zahraniční kapely, a člověk jim byl na dosah ruky. Vlastně to ani tak nebyla stage, jako spíš malý retro obýváček. Vy jste seděli na trávě, s pivem v ruce, obklopený podobně naladěnejma lidma. Před váma vám na kytaru brnkal váš oblíbenej zpěvák, kterej ještě před dvěma hodinama stál na tý obrovský stagi a vy jste tam od něj byli třicet metrů daleko. Teď sedí metr před váma a vy si s nim můžete klidně povídat. To je to ONO! :)
Atmosféra byla naprosto bombastická, počasí vyšlo, aktivit bylo fakt spousta a skvělýho jídla taky tak. A co si budeme povídat, jídlo je tam hned po hudbě to nejdůležitější.
A taky čistý Toiky. Ale to už nechám bejt. 

No a tohle? To se podržte. 
To je prosím pěkně stánek s čínskejma nudlema. A ano, je tam strejda s kytarou a mikrofonem. 
Prostě si tak jdete po areálu kolem stánků s jídlem, míjíte karavan s čínskejma nudlema a slyšíte "Bíláá pěna, lááhev orosenááá, chmelový netar já snáááám." 
Nejenom, že umí česky, ale on umí česky zpívat! Je prostě boží. ♥

No a nakonec.
Fotka, kterou se chci možná i trochu pochlubit. Jsem na ní prostě pyšná. Povedlo se mi zachytit tak neuvěřitelně kouzelnej moment! ♥
Tenhle malý muž se jmenuje Rocky Leon. Celý svoje vystoupení si připravuje přímo na pódiu. Hudbu, beat, zpěv, všechno.
Kromě toho, že je to super muzikant, je to i neuvěřitelnej pohodář, kterej dokáže rozdat radost a lásku už jen tím, že se usměje. Ikdyž má na víc, vystupuje se svým ukulele na ulicích. Dredy má asi po kolena.
A OBEJMUL MĚ!
Takže, pokud máte dobrou náladu a chcete ji ještě víc podpořit nebo se chcete jen usmát, pokud se vám něco nedaří a potřebujete rozptýlit, nebo pokud máte uplně extra špatnou náladu a potřebujete někoho/něco, co vám vyžene všechny zlý myšlenky z hlavy. - https://www.youtube.com/watch?v=Vlwfq5A1skg 

DOPORUČUJE 15 Z 10 TERAPEUTŮ. Nekecám :) (A já osobně doporučuju druhou půlku :)))

Tak jo.
Hudbě zdar. Pivu zdar. A taky dobrý náladě zdar. :)) 


Je sranda, jak si s váma občas příroda dokáže zahrávat.
A je skvělý, jak i to špatný počasí vám dokáže vytvořit úsměv na rtech.
 

Ale hezky popořádku.

Poslední dobou jsem neměla moc šťastný období - což se projevilo i na blogu. Neměla jsem náladu na nic, na žádnej z mých koníčků, na písničky, na filmy, na sebe.


Prostě na nic. 

A byla jsem sama na sebe pěkně naštvaná.. Že nemám z ničeho radost. Že se skoro ani neusměju. 

Ale to si tak jednou šlapu pěšky z práce.. A najednou začaly padat kroupy. Já, frajerka, už v jarní bundě a v keckách (tak před měsícem, kdy vysvitlo první teplý slunko, ale pořád bylo mínus stopadesát stupňů a medvědi ještě spali). A ty kroupy začaly padat ještě víc. A pak do toho začalo sněžit.

Všude kolem mě bylo vidět, jak si lidi nasazovali kapuce, zapínali bundy a schovávali se, kde mohli. A já? Já ne. Já rozepnutou bundu, rozevlátý vlasy (který se brzo změnily na styl zmoklá slepice), a takovej ten podivnej úsměv, kdy se prostě usmíváte, ale sami nevíte proč.

Řidiči v autech na mě házeli lítostivý pohledy (a věřím, že mít tak o 10 let míň, tak mi snad i zastaví, nabídnou mi bonbón a lákaj mě do auťáku pod příslibem bezpečnýho odvozu domů), chodci na mě taky házeli lítostivý pohledy a jedno dítě na mě dokonce z autobusu ukázalo fa*áče (což v tý situaci moc nedává smysl, tomu jsem se asi prostě jen nelíbila.) Ale já měla prostě takovou podivnou radost.


R A D O S T .

Člověk si kolikrát ani neuvědomí, jak vzácnej je to pocit. 
Jak málo občas radost dostává, a jak málo jí kolikrát dokáže darovat.  
A jak málo vlastně stačí, abyste někomu (i sobě) vykouzlili úsměv na tváři.

Nedávno jsem na Facebookovou stránku (KLIK) psala příspěvek o tom, jak mi v práci udělal radost jeden (pohádkovej) dědeček.
Mám tam ale všehovšudy 8 lidí, takže bych ho ráda napsala i sem:

"Ať byl dnešek sebehorší, mám pocit, že končit bude skvěle.

Od rána na mě byl v práci každej protivnej, vylejval si na mě mindráky.. Asi nějaký erupce na Slunci, nebo co.

Jenže pak přišel starší pán s menší prosbou, já mu pomohla a vypadlo z něj: "Děkuju vám slečno, pěkný den. Jo! A máte moc krásný oči.

Takže až budete dneska mluvit s prodavačkou, pošťačkou, bankéřkou, pojišťovačkou, řidičkou a kymkoliv jinym, tak jim taky něco pochvalte, ať maj lepší den!"

Jinej den mi jinej dědeček přinesl sněženku.
A jinej zase čokoládu.
(Sakra, vypadá to, že se těm dědečkům nějak líbim.)


Nebojte se rozdávat radost.
A už vůbec se nebojte jí dávat i sami sobě. Protože kdo jinej vás může udělat nejšťastnější, než vy sami.

A vůbec, zkuste hledat radost i v tom, co vás obvykle neuvěřitelně štve. Ať už je to počasí, jakákoliv činnost, nebo povinnost. A nebo třeba člověk. :)

Michelle ♥






K Velikonocům jednoznačně patří všelijaký zdobení a malování vajíček a já tuhle tradici rozhodně nezatracuju. Jen mám pocit, že mě tak nějak ta obyčejná výzdoba plná kýčovitých zajíčků a kuřátek už  krapet nudí, a tak jsem zapátrala po originálnějších nápadech na velikonoční výzdobu. :)


R O Z T O M I L É   S K L E N I C E

Máte rádi takový ty gumový cukrátka v podobě vajíček? Já teda ne, jsou na mě příšerně sladký. :D
Ale jsou roztomilý, to jo.

Takže, kdo by si chtěl udělat takovou krásnou sklenici plnou krásnejch (ale ošklivejch) vajíčkovejch bonbonů, bude potřebovat:
• sklenici
• ošklivý bonbony
• vytištěný a vystřižený obrys zajíčka, vajíčka, kuřátka nebo zajíčkový/kuřátkový samolepky

Postup je jednoduchý - nalepit samolepku, natřít sklenici, nechat zaschnout, sundat samolepku, dozdobit. A tradá :)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
(Zdroj: https://www.popsugar.com/smart-living/
photo-gallery/31024252/image/31024256/Paint-Chip-Garland)

G I R L A N D A   N . 1


Jsem často dost velký lenoch, takže nápady, co hledám, musí být většinou dost jednoduchý, aby mě neodradily.
A myslim, že nic jednoduššího, než tohle, asi najít nedokážu.
Prostě vystřihnout vajíčka z barevnýho papíru, udělat do do nich dírky a dírkama provlíknout  provázek.


Ale nebudeme naivní. I pro spoustu dospělých je kolikrát dost obtížný nakreslit pravidelný kolečko, nebo vajíčko, natož ho vystřihnout. A nezranit se u toho.










----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
(Zdroj: http://blogg.skonahem.com/hemmamedhelena
/2015/03/21/paskpyssel-sota-fagelbon-att-hanga-i-paskriset)/

Z Á V Ě S N Á   D E K O R A C E 


Tohle mi přijde asi jako ta nejroztomilejší dekorace pod sluncem!

Žádná přehnaná žlutá barva, žádná uměla tráva, žádný vycpaný kuřátka a stejně to vypadá velikonočně jak nic na světe!

Návod z webu je v (asi) finštině, takže nerozumim ani čárku, ale díky bohu - jsou tam obrázky! :D

A postup?
• vyfouknout vajíčko (šikovní už to umí, méně šikovní si najdou návod a ti nejméně šikovní řeknou mamince:)))
• z boku vajíčka udělat dírku, kterou pak zvětšíme
• dírku vystlat a vyzdobit




----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

G I R L A N D A   N . 2

(Zdroj: http://www.createcraftlove.com/bunny-pom-pom-garland/)
A další roztomilá girlanda.
Protože roztomilejch věcí není nikdy dost. A protože girland taky neni nikdy dost. A protože bambulky.

Tohle zařazuju záměrně na konec, protože ikdyž to tak možná nevypadá, je to z těhle všech věcí ta nejsložitější.

Taky jste na základce o výtvarce museli vyrábět bambulky? My jo, asi jednou. A tak moc mě to nebavilo, že jsem to už v životě nedělala.
Každopádně to bylo špatně. Protože teď si kvůli tomu nepamatuju, jak že se to vlastně dělá.

Ale pokud jste šikovnější, než já, a nebo máte lepšího pamatováka. A nebo prostě nejste líný a vygooglíte si to, tak si vyrobte bambulku. Pak na ní tavnou pistolí přilípněte ouška vystřižený ze čtvrtky, filcu, nebo jinýho rovnýho, pevnějšího materiálu a pak to pomocí jehly a provázku celý spojte. :))

No, a pokud jste nejšikovnější, tak si můžete vyrobit všechno najednou a nejlíp třeba dvakrát. Pro mě. :))
Tak pac a pusu, výzdobě zdar.